Kontaktujte nás na +420 383 422 934,  +420 734 651 505, nebo na info@zamek-blatna.cz

    

HISTORIE

HISTORIE ZÁMKU

Dnešní zámecký soubor Blatná patří nesporně mezi stavebné-historicky nejhodnotnější a architektonicky nejvýznamnější památky svého druhu u nás. Svou dlouhou historií, svébytnou architekturou ve vzácně dochovaném prostředí parků a vodních ploch i současným stavem se řadí ke klenotům mezi hradními komplexy. Vedle Švihova a Červené Lhoty je jedním z nejzachovalejších vodních panských sídel v České republice. Stavebně historický vývoj učinil z tohoto objektu pozoruhodnou ukázku uměleckých slohů minulých staletí, a protože se během svého vývoje nacházel převážně v držení významných šlechtických rodů, byla Blatná místem, kde se rodily a přetvářely dějiny střední Evropy.

Archeologické nálezy ukazují, že nevelký pahorek uprostřed blat (od blat má Blatná svůj název), byl osídlen již v prehistorických dobách. Koncem 7. a zejména v 8. století se na Blatensku začínají objevovat Slované. K souvislému slovanskému osídlení však došlo až ve 2. polovině 10. století. Osada Blatná vznikla díky staré významné dálkové a obchodní cestě, která spojovala Sušici s Horažďovicemi, a v tomto místě překračovala říčku Lomnici. První historická zmínka o Blatné pochází z roku 1235, kdy je tehdejší tvrz poprvé písemně zmíněna jako sídlo Vyšemíra (erb střely), snad chudšího příbuzného Bavorů ze Strakonic. Další historická zmínka z roku 1241 připomíná jistého Předostu z Blatné, a je jisté, že nejpozději v jeho době zde existoval hrádek chráněný vodou, skládající se ze sídelního objektu a stavebně náročné domácí románské kaple, jež měla vzniknout někdy mezi druhou polovinou 12. století a rokem 1225. Přesto však někdy bývá nejstarší období blatenského hrádku spojováno, jak je tomu někdy i u jiných hradů na našem území, s rytířským řádem Templářů, o čemž vznikaly i pověsti. Písemné zprávy ale dokládají držbu Blatné světskými feudály. Pravděpodobnější by mohlo být působení rytířského řádu Johanitů sídlících na strakonickém hradě, patřícím Bavorům ze Strakonic, kteří získali Blatnou ve druhé polovině 13. století. Předpokládá se, že právě první Bavorové sídlící na Blatné se nespokojili s užíváním převážně dřevěného opevněného komplexu, ale začali s jeho přebudováním ve výstavnější sídlo, obehnané zděnou hradbou chránící dva paláce proti sobě stojící. Přirozená obrana hradu, okolní bažiny, začala být proměňována v souvislé vodní opevnění, které ovšem do dnešní podoby dovedli až pozdější majitelé. Asi v roce 1299 lze již Blatné připisovat charakter opravdového hradu. Posledním majitelem z rodu Bavorů byl do roku 1403 Břetislav ze Strakonic, synovec Zdeňka z Rožmitálu. Rod Bavorů vymřel po meči a Rožmitálští jako jejich příbuzní postupně dědili bavorovský majetek. Nad blatenskými hradbami zavlál praporec s kančí hlavou pánů z Rožmitálu. Dlouhé období jejich panování se pro Blatnou stalo zlatým obdobím. Za prvního držitele Jana z Rožmitálu bylo původní románské sídlo rázně přestavěno a Blatná se stala gotickou pevností s fortifikovanou vstupní věží. Pod správou tohoto zpočátku příslušníka umírněného křídla husitské šlechty, později ovšem nekompromisního katolíka přečkal hrad i bouřlivé husitské období. Teprve za Janových potomků pak dosáhl hrad vrcholného stavebního rozkvětu. Janovi synové Jaroslav Lev a Protiva drželi Blatnou od jeho smrti v roce 1430. Zejména Jaroslav Lev, který se v písemných pramenech jako majitel Blatné objevuje od roku 1446, zastával vysoké státní funkce. Byl příbuzným krále Jiřího z Poděbrad, obratný diplomat a velmi vzdělaný člověk. Stál mimo jiné v čele českého mírového poselstva čtyřiceti českých pánů a rytířů, jež putovalo ve letech 1465 až 1467 po evropských dvorech. Při této cestě se nechal inspirovat vyspělou kulturou západoevropské šlechty.

Tyto inspirace pak uplatňoval při zvyšování reprezentativnosti svého blatenského sídla. Dával podněty k jeho rozsáhlé pozdně gotické přestavbě, která přinesla hradu charakteristickou dominantu hranolové vstupní věže s lomeným vstupním portálem, jež nahradila předchozí chudší vjezdovou bránu, a k věži z jihovýchodní strany přiléhající gotickou hradní kapli a tzv. Rožmitálský palác. Palác a svoji pracovnu v patře věže dal vyzdobit nádhernými freskami. Jaroslavův syn, Zdeněk Lev, zastával roku 1508 úřad nejvyššího purkrabího na dvoře krále Vladislava Jagellonského. Miloval přepych a pro svou reprezentaci zvyšoval výstavnost svých sídel. Jeho nejvýraznější stavební akcí bylo přebudování jihozápadního paláce na třípatrový skvostný goticko-renesanční tzv. Rejtův palác. 

K jeho vybudování pozval na Blatnou proslulého stavitele Benedikta Rejta. Benedikt Rejt již dříve působil v královských službách, k jeho dílům patří i Vladislavský sál na Pražském hradě, stejně jako chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Zároveň tím však zatížil rodovou pokladnu vysokými dluhy, a jeho syn Adam Lev je proto nucen zámek a městečko Blatná v roce 1555 prodat sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře. Od nich blatenské panství kupuje v roce 1560 Kateřinin manžel Zdeněk z rodu Šternberků. Dva roky po Šternberkově smrti koupil Blatnou v roce 1577 Jan z Rozdražova ze starého polského rodu hrabat Rozdražovských. Zanedlouho však zemřela po dovršení plnoletosti připadla Blatná na řadu let jeho synovi Václavovi z Rozdražova. Tehdy při severní straně hradby od vstupní věže až téměř ke Starému palá ci vyrostla nejmladší z blatenských palácových staveb - renesanční Rozdražovský palác. Stavovské povstání v letech 1618 až 1620 a třicetiletá válka však přerušily zvelebování blatenského panství. Za povstání byl hrad vydrancován až na holé zdi armádou vzbouřených českých stavů, vedenou Mansfeldem, a stejná pohroma stihla i městečko s jeho obyvateli. Václav z Rozdražova se v roce 1622 raději uchýlil do Slezska, kde v roce 1625 umírá. Vdova Anna Marie žila nadále s nezletilým synem Františkem Ignácem na blatenském panství, který je pak převzal v roce 1645. Ani pobělohorská doba však rozkvětu Blatné nepřála. František Ignác zemřel v roce 1691 aniž by zanechal dědice, a rod Rozdražovských tak vymírá po meči. Dědicem se stal Jan František hrabě Krakovský z Kolovrat, syn Anny Kateřiny, sestry zesnulého Františka Ignáce. Vzápětí však panství prodal hraběnce Ernestině Serenyiové, a původem maďarští Serenyiové tak drželi Blatnou od roku 1695 až do konce 18. století. S novou vrchností se přihlásila nová, tentokrát již barokní epocha, o které svědčí mnohé barokní sochy v městečku, skvostně přestavěný kostel v nedalekých Paštikách, jakož i barokizující přestavba Rozdražovského křídla. Roku 1798 koupil Blatnou od bratrů Serenyiů, z nichž ani jeden neměl dědice, Václav Karel (Wenzel Karl) Hildprandt z Ottenhausen, šlechtic původem z Tyrolska.  V držení Václava Karla a jeho potomků setrvala Blatná, s vynuceným přerušením v době komunistické éry, až do současnosti. Za Františka (Franz) Hildprandta došlo k nákladné adaptaci zámku, směřující k vytvoření reprezentativního sídla, poskytujícího ovšem zároveň pohodlné bydlení. Poté, za Roberta Hildprandta, prošel zámek v letech 1850 až 1856 novogotickými úpravami v romantickém duchu podle návrhu architekta Bernarda Grübera z Mnichova, které stavbě víceméně daly její současný charakter. 

Koncem 40. let 20. století zámek převzala Národní kulturní komise a po komunistickém převratu byl Hildprandtům majetek zkonfiskován v roce 1952. Bedřichu (Friedrich) Hildprandtovi s manželkou Cornelií a dcerami bylo po roce 1958 umožněno, díky stykům rodiny s císařem Haille Selassie I., legálně emigrovat do Etiopie. Památky na etiopský pobyt tvoří dnes poutavou součást zámecké expozice. Po roce 1991 se panství vrátilo do rukou rodiny Hildprandtových, konkrétně manželky Bedřicha Hildprandta (zemřel v roce 1981 v Německu) Cornelie a jejich dvou dcer Josefiny a Jany. Současní majitelé se intenzivně zabývají jeho obnovou a zpřístupněním pro návštěvníky.